Páni pitomci

Ne, to neoslovuji naše politiky a poslance. Těmi pány jsme dnes my, pitomci budeme až zítra. Sledujíc srdnatý boj o naše lepší příští, kdy je využívána ta nejzákeřnější munice k převýšení soupeře jeho ponížením místo argumenty.

Ke všeobecné radosti sdělovadel a agentur, které z toho mají vánoce, dochází u občanstva spíše k znechucení, jaké průzkumníci nikde nezohledňují. Když nás totiž parlamentní starousedlíci přesvědčují, že právě oni budou tím nejčerstvějším závanem demokratických proměn, tak tady něco smrdí.

Doznívající strana je v křeči a je div, že v týdnech, kdy je kampaní zaměstnána i uklizečka, dělá závažné rozhodnutí. Její lídr si našel nového nepřítele, protože vycítil, že ohrožuje jeho příčku. Dotyčný cítí že má navrch a tak si to vychutnává únavně zbytečným přívalem slov. Strana s lídrem nudného charismatu necítí podíl na marasmu, zavedeném jeho předchůdci, přesto přesvědčuje o své modernosti. Ovocná strana dobře zabetonovaných myšlenkových impotentů, očištěná od všehoschopných ptáčků, kteří se rozprchli do takzvaných demokratických stran, spoléhá na reminiscence z dob minulých. Zvláště se vyjímá strana účelově založena na maskotovi, kdy její šéf vždy vymyslí nějakou mantru a povinuje všechny svoje poslance, kteří kde uvidí mikrofon, tak ji prodat. Dochází tak až ke komickým smyčkám, kdy zároveň doajén strany napadá ty skeptické ze šíření strachu a hned sám předseda oznámí, že jsme ve válce, neb nás ohrožuje Rusko. Ani za zmínku nestojí tzv. „Klidná síla“, která vyčkává, na kterou stranu se přikloní, aby byla na straně vítězů. Abych nezapomněl na favorita, který kdyby se nedal na politiku, tak dnes spokojeně bohatne na výdobytcích kapitalismu, neb hřích který před 10 lety spáchal byl posvěcen jeho dnešním největším kritikem, stejně jako druhému nejbohatšímu politiku, který ani dotační podmínky nesplnil mu jej odpustil. Nejmladší strana třeba vyroste ze své naivity a aspoň svým umem přispěje ke zprůhlednění všech toků peněz a zajistí nepředražené a funkční IT zakázky, snad zůstanou jen u bylinek a nedají se na chemii. Schválně jsem strany nejmenoval, ale dotyční se jistě najdou.

Když jsem se vracel v srpnu ze Švýcarska, napočítal jsem na 370 km dálnice 28 Bělobrádků a jen jsem se divil, že bilboardy nezačaly už u „našich krajanů“ v Mnichově. Kdybych jel o měsíc později, měl bych pocit, že jsem se ocitl v cirkusu Čechie, ale to vyjde nastejno.

Do budoucna bych si tedy přál, abychom byli ušetřeni od takové kakofonie alespoň snížením počtu takových řečníků podle poměru počtu obyvatel jako v Bundestagu tak na 80, ani nemusí být měřítko Čína, kdybychom jich měli jen 17. Když nic jiného, tak se zvedne aspoň produktivita práce.

Jako příklad pohrdání politika občanem uvedu výrok již zmiňovaného předsedy lidovců „Někdy je třeba jít proti vůli voličů!“

Přeji si tedy, abych se jednoho dne neprobudil a nezjistil, že už nejsem občanem tohoto státu.

Tak šťastnou ruku, ale už dnes je mi jasné, že nás čeká po neděli majdan za záchranu demokracie.