Aleš Kubíček

Srpen 68 a smutný konec jedné lásky

21. 08. 2016 15:33:45
V souvislosti s tímto datem se stále častěji objevují jen vzpomínky expresivně naladěné na tuto smutnou událost našich dějin, ale poněkud chybí vhled, jak jsme tehdy vlastně žili.

A protože optimismus předcházející tomuto datu jsem prožíval naplněn i normálními starostmi, chci se o svůj příběh podělit.

"Pražské jaro" byla už spíše mediální bublina, ale skutečné uvolnění předcházelo dobré tři čtyři roky zpět. A ty jsem prožíval na prázdninách v SRN /moje rodina pocházela z odsunu a měl jsem tam tudíž spoustu příbuzných/. Rok 68 jsem tedy vynechal a odjel jsem do Varšavy, kde jsem měl známost, se kterou jsem si již dva roky dopisoval. Fakt je, že moje přítomnost v Polsku byla určitou atrakcí pro ty, co sledovali vývoj u nás, ale já měl jiné starosti.

Tak se stalo 14.7.68, já byl v łazienkovském parku, za zády pomník Chopina, při pohledu na ministerstvo zahraničí nebývalý ruch, jedna Čajka za druhou (i Brežněva jsem měl "na dostřel", ale tehdy nebyly bezpečnostní předpisy zdaleka takové, jako dnes). Byla to schůzka o nás bez nás, ale já tam byl, v kraťasech a vietnamkách a po svém boku jsem měl krásnou Varšavanku. Jako kuriozitu jsme brali, že když jsem psal domů do Brna, tak na obálce byla razítka Warszawa - Berlin - Praha. Závod míru se v ten měsíc určitě nekonal, ale kontroly ano.

Bydlel jsem u Iwony až do poloviny srpna a když jsem se 19. vracel domů, byl podivný hukot na hranicích, kde jsme se zdrželi přes hodinu, ale pořád jsem tomu nevěnoval pozornost, až když následovala příští noc. Máti nás probudila po telefonátu v půl čtvrté ráno slovy "Ty k.. nás obsadily" (vím, že bych mohl ten expresívní výraz napsat, protože odpovídal tehdejší atmosféře, ale já jej nepoužívám, ač se dostal i do názvu filmu). Byli jsme tou zprávou tak vyvedeni nebo spíše ztuhlí, že jsem se chtěl přesvědčit na vlastní oči, protože jsme bydleli u kasáren, když jsem je uviděl. Ještě zblblý z té jazykové proměny jsem na jednoho vybafl "Skąd Ty jesteś?". Nevím, kdo byl víc překvapený, když jsem si svoji chybu uvědomil a on odpověděl rovněž polsky "Ja jestem z Litwy." To byl můj první okupant.

Následovaly překotné události jako nakupování, ale hlavně, protože matka pracovala v tiskárně a rotačky jely naplno, tak jsem se zapojil do distribuce letáků. Měl jsem dokonce takovou drzost, že jsem vlezl do obležené vojenské akademie a tam rozdával poctivě sovětským vojákům. Celkem mi to šlo, až v prvním patře jsem se znelíbil nějakému oficírovi, kterému jeden nestačil a když ani další, vrazil jsem mu do ruky celý pakl a protože umím běhat přes čtyři schody, v mžiku jsem byl venku, kde mne pohltil dav. Od té doby jsem si začal dávat pozor i na ulici a letáky raději vyhazoval z jedoucí tramvaje. Ano, viděl jsem skupinu mladých, kteří se postavili s praporem do cesty tanku jedoucímu po Leninové, ale nervy se udržely na obou stranách, tak to bylo podstatně klidnější, než co následovalo o rok později.

Po prázdninách jsem jel do Mariánek a nějaký Polák v Praze na nádraží po mně mámil pas (s ještě platným vízem do NSR), ale nepochodil. Následně jsem byl ale ve vlaku vyveden cestujícím v kupé ze své naivity, že si vyvzdorujem změnu, na to probuzení do nové "reality" nezapomenu.

Ptáte se, jak to dopadlo s onou polskou dívkou? Iwonu už jsem nikdy neviděl, protože pošta přestala chodit i přes Berlín, nejspíš ji stopili již v Praze.

Autor: Aleš Kubíček | karma: 12.65 | přečteno: 555 ×
Poslední články autora